Hádanky od Václava Fischera II "P"

Svítí, plane, šlehá, pálí,

svíjí se jak had.

Do závoje dým ho halí.

Dřevo mlsá rád. (Oheň)

Otec se rodí,

syn po hůře chodí. (Plamen, dým)

Z dřeva je a ze slámy

a přec jej oheň nestráví. (Popel)

Pluje v mráčku, mává z vláčku,

padá v dešti, listí leští.

Když ji mrazy na zem srazí,

leží v závějích, jako bílý sníh.

Co je to? (Voda)

Čeho je v moři nejvíc? (Vody)

Běží to v potoku, od roku do roku,

vždycky dopředu a nikdy dozadu. (Voda)

Stoupá bez nohou,

bublá - úst nemá,

bere bez rukou i kupy sena. (Potok)

Schovává se před sluníčkem,

asi z něj má strach.

Ať se vrtneš, kam se vrtneš,

máš ho na patách. (Stín)

Kdo se plazí po zemi, a přece se nikdy neušpiní? (Stín)

Samo to do jámy vleze,

a kdyby přišlo tisíc koní,

nevytáhnou toho. (Stín)

Když vypadne elektrika,

mraky níž se derou.

Hasne slunce, svíce bliká,

na zem sedá š..o. (Šero)

Když to člověk vidí,

tak to nevidí.

Co je to? (Tma)

Co přichází do domu

bez hlasu a hluku? (Tma)

Když je viděti,

nevidí mne nikdo,

a když není viděti,

vidí mne všecko. (Tma)

Třebaže ji lidi

velmi dobře vidí,

když ji vidí, musí říct,

že nevidí vůbec nic. (Tma)

Sedá v noci v každém koutku,

ale jak si na ni posvítíme,

nikdy ji nemůžeme najít. (Tma)

Přichází, když tma odchází

a slunce klube se.

Probouzí žáby na louži

a ptáky po lese. (Jitro)

Z křišťálové rosy

slunce sklenulo si

přes oblohu most.

Beránci si po něm kráčí,

ale most jim nepostačí,

je jich tuze moc. (Duha)

Vzácný bývá v poušti.

U nás je ho dost.

Z oblohy se spouští

dětem pro radost.

Stromům a kytkám k obživě,

jen prach ho nemá v oblibě. (Déšť)

Pramení ze studánek oblohy -

vyleští kamení

a trávě cáká na nohy. (Déšť)

Běhá to okolo chalupy,

dělá to cupity, dupity. (Déšť)

Po čem padá déšť? (Po kapkách)

Po nebi maluje,

roztírá saze.

Darmo se raduje,

když vítr zaduje -

je po obraze. (Kouř)

Bez rukou, bez nohou

a přece na střechu vyleze. (Kouř)

Šije mokrou nití,

k zemi nebe stahuje,

když dojdou nitě,

tak se odstěhuje. (Mrak)

Přes den jsou bělostně bílí, chundelatí.

Když už den nemá dost síly, nebe zlatí.

A když den usíná v olšoví, znachoví. (Beránci na obloze)

Václav Fischer

Rozpoltí stromy,

zapálí domy,

popíše mraky klikyháky,

rozsvítí nebe,

přinese vodu.

Čeho se bojí? Bleskosvodů. (Blesk)

Jitka Novohradská

Proťal mraky zlatý nůž -

roztrhly se - prší už! (Blesk)

„Snáší se bez křídel,

neboť není líný,

podle všech pravidel

královny zimy.

Celou zem zastele

do bílé postele". (Sníh)

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. (Sníh)

Kousá, kousá, nemá zuby, lítá, lítá, nemá křídla. (Sníh)

Jitka Novohradská

Podobný chmýří pampelišek

na tyčky plotů sedá z výšek.

Vítr z něho bílé šaty souká -

koupí si je zimomřivá louka. (Sníh)

Vletěl pták, na bodlák

z bodláku na hrušku,

roztrhl tam podušku,

sedlák se selkou běží,

chtějí sbírat peří. (Sníh)

Sletěl pták bezperák na náš strom bezlisťák,

přišlo na něj bezzubátko, sežralo to bezpeřátko. (Sníh a Slunce)

Celého tě obleku

bíle do krupice,

a když přijdeš do světnice,

honem z tebe uteku. (Sníh)

Jiří Žáček hádanky

Padá peří, padá z nebe,

jak se třpytí a jak zebe!

Kdybys na to peří dých,

roztálo by. Je to….(Sníh)!

Jiří Žáček hádanky

Neví, že se nesluší

štípat lidi do uší.

Na okna nám kreslí květy,

zasklí louže kolem nás -

je to….(Mráz)!

Přišel k nám bílý vůl,

vypil vody plný důl. (Mráz)

Přišel k nám host,

spravil nám most,

bez sekery, bez dláta,

je přec pevný dost. (Mráz)

Jiří Žáček hádanky

Z okna visí nanuky,

pro děvčata i pro kluky.

Co je to? (Rampouchy)

Věra Provazníková

Hleďme - dědy mrazíky!

Zapomněli nosíky

u nás pod okapem.

Teď z nich pořád kape. (Rampouchy)

Zuzana Kopecká

Lehká jako peříčko,

nemá ráda teplíčko.

Tančí něžně, snad i lehce,

roztát v kapku vody nechce.

Potká-li své sestřičky,

svět je bílý celičký. (Vločka)